Základný princíp
Základný princíp
čítaj viac
História
História
čítaj viac
Referencie
Referencie
čítaj viac

PRVNÍ PROVING

Jedním z nejdůležitějších děl, které Hahnemann přeložil, bylo Pojednání o Materii medice Dr. Williama Cullena. Dr. Cullen působil v Edinburghu jako učitel, lékař a chemik. Součásti jeho díla byla esej o chinovníku neboli Cinchoně (homeopatický název je China). Z kůry této rostliny se získává chinin, který se používá jako lék na malárii. Mezi symptomy této nemoci patří periodická horečka, pocení a palpitace. Cullen se domníval, že Cinchona má schopnost léčit malárii díky své hořkosti. Hahnemann toto vysvětlení nepovažoval za správné, sám na sobě vyzkoušel malé dávky a v jednom ze svých dopisů napsal:

V rámci pokusu jsem si dvakrát denně vzal čtyři drachmy čisté Chiny. Nejdříve jsem pociťoval, že mám poněkud studená chodidla, konečky prstů atd.. pak jsem se začat cítit otupělý a malátný a poté se mi rozbušilo srdce a měl jsem tvrdý a slabý puls. Dále jsem pociťoval nesnesitelný neklid, únavu a začaly se mi třást všechny končetiny, pak se objevily pulzace v hlavě, zčervenaly mi tváře a začal jsem mít žízeň zkrátka všechny tyto příznaky, které jsou charakteristické pro intermitentní horečku, se objevily jeden po druhém, až na typickou zimnici s třesavkou. Stručně řečeno objevily se všechny charakteristické příznaky, které se vyskytují u každého případu - otupěni mysli a určitá ztuhlost všech končetin, ale především nepříjemný pocit znecitlivěni, který postihuje patrné okostici všech kosti v celém těle. Takovýto záchvat trval pokaždé dvě až tři hodiny a znovu se objevil jen po podání další dávky. Když jsem si přestat lék brát, vše skončilo a já se cítil zcela zdráv.

Jinak řečeno, Hahnemann vypozoroval, že po podání Cinchony se u zdravého člověka objevují příznaky malárie, tedy symptomy nemoci, která se tímto lékem leči.

Tento objev měl zásadní význam pro rozvoj homeopatické teorie i praxe. Hahnemann tedy mohl sledovat, jaké příznaky vyvolá určitá látka u zdravého člověka, a tím zjistil, jaký stav se pomocí této látky dá léčit. Lékaři se dlouho snažili tuto otázku nějakým způsobem vyřešit. Jedním z pokusů o pochopení léčivých účinků přírodních léků byla teorie o souvislosti léčivých schopností rostlin a jejich fyzických znaků (Doctrine of Signatures), podle níž působí rostlina na tu část lidského těla, kterou svým tvarem nejvíce připomíná. Tímto Hahnemann objevil základní myšlenku homeopatického pokusu, na základě které bylo dále možno systematicky získávat mnohem přesnější a specifičtější informace o jednotlivých substancích. Uvedený postup se nazývá „proving"(tj. testování) léku.

OBJEVENÍ PRVNÍHO HOMEOPATICKÉHO ZÁKONA: PODOBNÉ LÉČÍ PODOBNÉ

V medicíně se vždy stavělo na klasické myšlence, že symptom je třeba léčit lékem, který má opačný účinek - je vzhledem k danému symptomu protichůdný. Například zácpa se léčí projímadly, která vyvolávají průjem. Podle Hahnemannova pokusu s Cinchonou by se léčení dalo založil na odlišném principu. Hahnemann patrně znal Hippokratovo dílo o léčení „podobným", a tudíž pro něj muselo být úžasné, když svými dalšími pokusy platnost tohoto principu potvrdil.

Hahnemann vyjádřil tento princip větou similia similibus curentur neboli „podobné léčí podobné". Tento princip se stal prvním zákonem systému léčeni, který Hahnemann nazval „homeopatie" - z řeckého homoios (podobný) a pathos (utrpení či nemoc). Chtěl tím tento systém léčení odlišit od klasické medicíny, kterou nazýval „alopatie", což znamená „opačná nemoc".

Pokud se nemýlím, v praktické medicíně existuji tři různé způsoby léčeni neduhů lidského těla. První z nich spočívá v tom, že se odstraní nebo zničí příčina, která chorobu způsobuje. To je preventivní léčeni ...Druhý a nejrozvířenější způsob je založen na tezi contraria contraris, léčení protikladným působením, například paliativní léčení zácpy pomocí laxativ....Třetí způsob je založen na myšlence similia similibus, což znamená, že k vyléčení nemoci je třeba najít lék, který u zdravého člověka vyvolává symptomy podobné příznakům nemoci.

Toto Hahnemann napsal v roce 1796. Během následujících šesti let provedl radu provingů na svých příbuzných a kamarádech a také studoval, jaký soubor symptomů vykazují oběti při náhodných otravách.

Nakonec znovu začal působit jako lékař, ale předepisoval na zcela odlišném základě. Používal materiály, které nashromáždil při provádění provingů a u svých pacientů hledal similimum - lék, jehož „obraz" (založený na provingů) se nejblíže shodoval s projevy nemoci pacienta. Jeho kolegové tuto metodu neuznávali a dělali si z ni legraci, ale pacientů měl čím dál více a báječné výsledky, kterých dosahoval, jeho teorii potvrdily.

Od ostatních lékařů se lišil také tím, že nikdy nepodával více léků současně. To bylo neslýchané. V té době lékárnici míchali dohromady spoustu různých látek. z nichž mnohé byly velice škodlivé, a vydělávali tak hodně peněz. Mezi lékárníky měl tudíž plno odpůrců.

MINIMÁLNÍ DÁVKA

Hahnemann tímto neskončil. Znepokojovalo ho, že ředěné léky, které používal, měly vedlejší účinky. Chtěl tyto vedlejší účinky minimalizovat, a tak dělal pokusy se stále menšími a menšími dávkami léků. Zjistil však, že když lék zředil do té míry. že neměl žádné vedlejší účinky, neměl pak ani léčivý účinek. Proto vyvinul nový způsob ředění. Místo aby látku jen obyčejně zamíchal, po každém ředění ji energicky protřepával. Tento proces nazval „třepáním" a výsledný lék označil jako „potencovaný".

Kromě toho. že lék vyrobený tímto novým postupem neměl žádné vedlejší účinky, Hahnemann zjistil, že Čím více ho naředil (a protřepával), tím účinněji lék působil. Domníval se, že při třepáni se z látky uvolňuje jistá síla či energie (při čemž dochází k jistému „otiskování" do rozpouštědla - tedy do alkoholu nebo vody) a toxické účinky se ztratí.

Hahnemann označoval potencované léky číslem podle toho. kolikrát prováděl ředění. Šestkrát ředěný lék (při každém ředěni použil jeden díl roztoku a 99 dílů alkoholu) se tedy nazýval 6C (viz str. 30). Zpočátku předepisoval léky naředěné do šesté potence, potom začal experimentovat s vyššími ředěními a zjistil, Že takto naředěné léky jsou dokonce ještě účinnější. Hahnemann předepisoval léky do třicáté potence, jeho pokračovatelé však používali ještě vyšší ředění.

Díky uvedenému procesu ředění pohlíželi ostatní lékaři na homeopatii ještě s daleko většim rozhořčením a výsměchem. Nedokázali si totiž vysvětlit a tím pádem ani přijmout myšlenku. Že by jakákoli látka v tak vysokém ředění mohla mít vůbec nějaký účinek. Homeopatie však byla tak vysoce účinná, že i přes tuto opozici přežila a velice rychle se rozšířila.