Základný princíp
Základný princíp
čítaj viac
História
História
čítaj viac
Referencie
Referencie
čítaj viac

POCHYBNOSTI O OČKOVÁNÍ


Veterináři a opatrovníci zvířat vážně pochybují o současných pravidlech pro očkování zvířat. Nejen holističtí veterináři, ale stále se zvyšující počty konvenčních lékařů a předních veterinárních imunologú se domnívají, že příliš zdůrazňujeme imunizaci. Je to horký problém, který zpochybňuje pul století rychlého Šíření očkování a vedlejší příjem, který očkování přináší veterinářům a výrobcům očkovacích látek. Je zcela přirozené,že to vyvolává etické dilema a posiluje rozpor. Já osobně nepovažuji tento problém za kontroverzní, ve veterinární homeopatické společnosti rozhodně takový není. Ale s vědomím, jak citlivá je otázka vakcín v širší veterinární komunitě, jsem se rozhodl, že nejlepším přístupem k této kapitole je podělit se o své zkušenosti a o to, co jsem se o očkování dozvěděl.

Na veterinární škole jsme studovali teorii očkování: vystavování zvířat organizmu, který byl upraven tak, aby nezpůsobil propuknutí nemoci, ale aby se vytvořila imunita vůči tomuto organizmu. Dávalo to smysl. Dosud dává, alespoň teoreticky. Očkování tak má zabránit utrpení, protože zastaví akutní projevy nemoci. Z historického hlediska jsme se učili, že očkování zastavilo epidemie, protože zabránilo šíření nakažlivých nemocí. K příkladům u zvířat patří omezení vztekliny u většiny domácích zvířat od padesátých let 20. století, virových nemocí psinky a kočičí a psí onemocnění viry psinky (jsou to různé viry) a epidemie kočičí rhinotracheitidy v šedesátých letech. Očkování vedlo ke snížení úmrtnosti, zejména mladých zvířat, která byla k nemoci náchylnější. Domácí zvířata prožívala díky těmto vakcínám a „odpovědným majitelům zvířat" delší, zdravější život. Naši profesoři, k nimž jsme měli velkou důvěru, tvrdili, že očkování nejen prospívá primárnímu hostitelskému druhu, ale že také brání nemocem přenosným na Člověka, jako jsou viry vztekliny a koňské virové encefalitidy, takže z něj má prospěch i veřejné zdraví. Lékařští průkopníci jako Jenner (neštovice) a Pasteur darovali lidem a zvířatům způsob, jak zmírnit utrpení.

Neučili jsme se však, že Pasteur nakonec odvolal mnohé ze svých teorií s tvrzením „mikrob není nic, prostředí je všechno". Ani jsme se neučili, že Pasteurův úspěch se vzteklinou nebyl zdaleka tak velký, jak původně tvrdil.

Po promoci jsem byl koncem sedmdesátých let přímým svědkem epidemie parvoviru psů a viděl jsem, jak se nemoc omezila po zavedení očkování. (Infekce parvoviru způsobuje vážné škodv zažívacímu traktu i imunosupresi. Postižená zvířata trpěla zvracením a průjmy a mnohá uhynula.) Jak jsem se mohl nezastávat vakcín na zastavení teto hrozné nemoci, která zabila tisíce psů a způsobila těmto ubohým zvířatům nesmírné utrpení? Viděl jsem, že neočkovaní psi často dostávali „parvo" nebo příležitostně psinku. Pozoroval jsem, že očkovaná zvířata jsou celkově zdravější než neočkovaná. Jak však ubíhal čas, viděl jsem stále více a více případů očkovaných psů, kteří onemocněli na parvovirus, někteří brzy po očkování, takže se zdálo, že nemoc způsobila vakcína, nebo alespoň způsobila, že na ni byli psi náchylnější.

Vzpomínám si na jednu svou klientku, která chovala huskie a měla problémy s parvovirem, i když své psy nechala očkovat. Jmenovala dvě společnosti, které vyráběly vakcíny. Jejich představitelé doporučovali, aby psy očkovala dříve a častěji (např. začít ve čtyřech týdnech místo v osmi a vakcínu dávat každý týden místo každé tři až čtyři týdny). Její problém pokračoval, dokud na mé doporučení nepřestala používat modifikované vakcíny a dávala neinfekční (zabité) vakcíny v normálních intervalech. Když jsem oznámil výrobcům vakcín své podezření, že vakcíny mohou způsobovat nemoc, byl jsem zdvořile informován, že to není možné.

Se zavedením první vakcíny na kočičí leukemii během téhož období veterinární komunita měla naději, že strašná nemoc koček bude konečně zastavena (onemocnění kočičí virovou leukemii se podobá HIV a syndromu AIDS u lidí). Problémy však vznikaly hned na začátku. Zdálo se, že vakcína, o níž se tvrdilo, že je bezpečná a velmi účinná, nebrání nemoci a vedlejší účinky byly početné a často vážné. Dokonce jsem viděl a dosud vídám, jak zdravé kočky, testované a zbavené viru, podlehly nemoci krátce po očkování, jako by vakcína vyvolala nemoc. Výrobci mě znovu ujistili, že to není možné.

Studie nezávislých vědců však zjistila, že účinnost vakcíny je jen 17 procent a většinou se drží v pásmu 50 až 70 procent. Stejní vědci zjistili, že výskyt Škodlivých vedlejších účinků je mnohem vyšší, než hlásili výrobci. Například jedna studie zjistila, že 32 procent očkovaných koček zemřelo během čtyřiadvaceti měsíců po očkováni vakcínou kočičí virové leukemie. Ve stejné studii byla zaznamenána 43% úmrtnost u kontrolní skupiny koček. Vědci očkovali druhou skupinu vakcínou se zabitými viry vztekliny jako „placeném". Obě skupiny pak byly umístěny ke kočkám nakaženým virem kočičí leukemie, aby se otestovala účinnost vakcíny. I když zemřelo větší procento kontrolních koček, rozdíl nebyl statisticky významný. Je zajímavé, že ačkoli přibližné dvě třetiny kontrolní skupiny (očkované proti vzteklině), které zemřely, byly perzistentně infikované virem kočičí leukemie, jen jedna třetina očkovaných koček, které zemřely, byly perzistentně infikované. Nevyslovená otázka zní: "Proč v obou skupinách umřelo tolik neinfikovaných koček? Mohla to způsobit vakcína?

Psí koronavirus (canine coronavirus) se objevil přibližné ve stejné době, kdy vypukl parvovirus psů. Vzpomínám si jasně na výskyt těchto nemocí, které se objevily právě v době, kdy jsem studoval poslední ročník na veterinární škole. Parvovirus byl velmi zlověstný svým rychlým nástupem a vysokou úmrtností. Stejně jasně si ale pamatuji, že koronavirus byl poměrné mírný a obvykle nezpůsobil větší problémy než několikadenní průjem. Když tedy velký výrobce vakcín uvedl v roce 1984 na trh vakcínu na koronavirus, divil jsem se, proč si dal tu práci. Zástupce společnosti oznámil, že virus způsobuje „v jiných oblastech země" velké škody. Zprávy o vážné nemoci se objevily ve veterinární literatuře. Jiní veterináři v mé komunitě později sdělovali, že viděli koronavirus, a ten byl „horší než parvo". Tito kolegové doporučovali různé způsoby rozlisování koronaviru od parvoviru. To mě mátlo. Copak se ta nemoc tak změnila? Copak jsem opravdu neviděl nemoc, nebo jsem udělal špatnou diagnózu?

Začal jsem odesílat vzorky séra na testování, aby hledali nemoc. Pokračoval jsem v tom několik měsíců. Když kliniky kolem mé hlásily případ za případem, nikdy jsem nezískal pozitivní zprávu. Žádné případy. Hledal jsem tedy v literatuře a zjistil jsem, že většina publikovaných článků o koronaviru pochází od výrobce vakcíny. Pak jiná společnost oznámila zavedení cestu pro klinické použití, které bude ověřovat parvovirus a koronavirus najednou. Toužil jsem získal tyto sady, abych mohl sám pokračovat ve svém výzkumu tohoto nepolapitelného viru. Když jsem je vsak měl k dispozici, byl v nich obsažen jen parvovirus. Zavolal jsem do společnosti a mluvil jsem s člověkem, který vyvinul test. Informoval mě, že po měsících pátrání jednoduše nemohli najít žádný koronavirus a bylo nemožné pracovat na testu bez vzorku viru. Přirozeně jsem to pokládal za zajímavé.

Tehdy jsem zavolal ředitele laboratoře, kam jsem poslal vzorky séra na testování. Sdělil mi, že měl zřídkakdy pozitivní testy, a ty byly většinou u velmi mladých štěňat, která měla také parvovirovou infekci. Pak jsem se ho zeptal na všechny pozitivní testy, o nichž mluvili moji kolegové v souvislost s testy výkalů na virus pomocí elektronového mikroskopu (EM). Potvrdil, co jsem slyšel jinde, že identifikace pomocí EM byla často nepřesná, protože bylo obtížné odlišit jiné viry od korony. Zjevnou otázkou bylo, proč univerzity používají EM místo sérologie, když je EM tak nepřesný. Odpověd? Ani univerzity neměly virus, který potřebovaly na zpracování sérologického testu. Zdálo se, že koronavirus s takovou známou reputací není ani tak drakem jako větrným mlýnem a naši milovaní psi nepotřebují zdvořile nabízenou ochranu Dona Quijota, DVM. O několik let později mnoho z mých kolegů začalo mluvit o koronavirové vakcíné jako o „vakcíně hledající nemoc".

Náhodou stejná společnost, která vyráběla později koronavirovou vakcínu, uvedla na trh bacterin na lymskou nemoc, další vzácnou nemoc (vzhledem k velmi omezenému geografickému výskytu klíšťat, která mohou přenášet toto onemocnění). Bacterin poskytuje slabou ochranu a má mnoho vedlejších účinků včetně symptomů, které jsou neodlišitelné od nemoci samé. Veterináři však bohužel doporučují bacterin na mnoha místech, kde klíšťata, přenašeči organizmu, nežijí, a tak je tam nákaza nemocí nemožná.

V důsledku těchto situací moje víra v průmysl zabývající se výrobou vakcín značně poklesla. Je to smutné, ale vytrácet se začala i moje víra ve veterinární společnost, mé kolegy.

Začal jsem pochybovat o doporučeních, která poskytují výrobci, a také Americká asociace veterinární medicíny. První věcí byla myšlenka každoročních „posilovačů". To opravdu nemělo žádný velký smysl. S výjimkou viru kočičí leukemie, na který, jak se zdálo, vakcína stejně nefungovala. Zřídkakdy jsem viděl tyto nemoci u zvířat starších než rok. Byly to nemoci štěňat a koťat. Kromě toho mi můj lékař neposílal pravidelné vzkazy, abych si přišel pro „posilovače". Proč by měla být zvířata jiná?

Čím víc jsem uvažoval o této otázce, tím víc jsem neviděl žádný způsob, jak by mohly nebo měly „posilovače" prospívat zvířatům. Změnil jsem svá doporučení, což rozzlobilo kolegy v komunitě. Nakonec jsem po zapojení do homeopatie a Americké asociace holistické veterinární medicíny našel další veterináře, kteří smýšleli jako já, a v roce 1992 jsem si přečetl v Current Veterinary Therapy XI tento citát. Je to veterinární text podobný Connovu Current Therapy pro lidskou medicínu. Je to přísně konvenční učebnice. Citát je z části o očkování psů a koček. Autory jsou Tom Phillips, D.V.M. (Scripps Institute), a Ron Schultz, Ph.P. (University of Wisconsin-Madison School of Veterinary Medicine);

Praxe, kterou jsme začali před mnoha lety a která postrádá vědeckou platnost nebo ověření, je každoroční opakované očkování. Téměř bez výjimky neexistuje imunologický požadavek na každoroční přeočkovávání. Imunita na viry přetrvává léta nebo u zvířete na celý život. Úspěšná vakcinace na většinu bakteriálních patogenů vytváří imunologickou paměť, která se zachovává léta a dovoluje zvířeti vytvořit si ochrannou anamnestickou (druhotnou) reakci, když je vystaveno virulentním organizmům... Kromě toho opakovanému očkování s virovými vakcínami se nedaří stimulovat anamnestickou (druhotnou) reakci jako důsledek zásahu stávající protilátkou... Praxe každoročního očkování by podle mého názoru měla brát v úvahu spornou účinnost, pokud není použito jako mechanizmus k poskytnutí fyzické zkoušky nebo je požadováno zákonem (tj. některé státy vyžadují každoroční přeočkování na vzteklinu).

Každoroční „posilovače" jsou zbytečné a nepřinášejí žádné výhody, pokud jsou podávány (nezvyšují imunitu.) Posilovače jsou buď právní záležitostí (vzteklina), nebo je to otázka manipulace (přimět klienty, aby přišli spíš na prohlídku, než přímo doporučovat prohlídku). Nebo je to otázka zisku.

Tato stránka je nesmírně důležitá a je také naprosto jasná. Věřím, že většina imunologů souhlasí s dr. Phillipsem a dr. Schultzem, i když veterinární profese dosud působí v protikladu k těmto faktům. Když jsem poprvé četl výše uvedený citát, podělil jsem se o něj s veterináři ve své komunitě. Myslel jsem si, že je bude zajímat, protože pochází z takového uznávaného zdroje. Gesto však bylo přijato s hněvem a odporem. Moje víra v mou veterinární komunitu začala slábnout, protože jsem si uvědomil, jak jsou moji kolegové připoutáni k současné praxi a velkým ziskům. které přináší. Veterináři, kteří vyhlásili svou touhu poskytovat tu nejlepší dostupnou péči, ve skutečnosti brojili při představě publikování takových „kacířských" informací. Status quo byl pro ně důležitější než nove myšlenky, jestliže ohrožovaly příjem z vakcín. Skutečnost, že odborníci považují staré způsoby za nevědecké, u nich nehrála roli.